by Popularizační práce na Imperial College v Londýně šlape jako hodinky. Jak to? Pojďme se podívat do zákulisí spolu s Markétou Kubánkovou, která strávila na Imperial College celkem pět let doktorského a postdoktorálního výzkumu.
Dnes pracuje v Institutu Maxe Plancka v Německu. Zabývá se výzkumem mechanických vlastností buněk a vývojem nových metod pro diagnostiku z kapky krve či z biopsií.
Markéto, proč popularizace? Nezdržovalo tě to od výzkumu?
Jednak jsem se chtěla seznámit s novými lidmi, získat zkušenosti a rozdělit se o to, co jsem sama dostala a naučila se. A potom, práce na doktorátu je dlouhá a někdy frustrující. Naproti tomu v popularizaci jsou vidět výsledky hned a je to radost.
Kterým konkrétním popularizačním aktivitám ses věnovala?
Nejčastěji jsem pracovala s dětmi ze základních a středních škol. Vedla jsem pro ně programy v Reach Out Lab. Jednou za rok univerzita pořádá Imperial College Festival, obrovskou akci, kterou si oblíbily rodiny s dětmi i starší generace. A dělali jsme také obdobu Noci vědců, jmenuje se to Imperial Lates.
Pověz nám víc o Reach Out Lab, co to je a jak to vypadá?
Je to laboratoř, kde se žáci díky experimentům nadchnou pro vědu a dozvídají nové věci. Pracujeme v prostorné třídě s několika stoly pro 5–7 studentů. Samozřejmostí jsou digestoře, umyvadla, omyvatelné povrchy, elektřina. Dva projektory, protože každý program uvádí krátká prezentace. K laboratoři patří sklad a přípravna materiálů.
Jak programy v laboratoři probíhají?
Aktivity v Reach Out Lab se odehrávají denně. Každý den přijede 20–30 žáků s jedním nebo dvěma pedagogy. Přednost mají školy ze sociálně slabších lokalit, ve kterých je výuka STEM předmětů slabší a kde se děti k experimentům běžně nedostanou. Pro takové školy se organizují i prohlídky kampusu a povídání se studenty a vědci, aby se žáci dozvěděli, co je univerzita a jak to tam funguje.
Programem třídu provádí hlavní lektor, to je doktorand nebo vědec. K ruce má tři mentory z řad bakalářských studentů univerzity. Lektoři a mentoři pracují jako dobrovolníci nebo brigádníci. Aby se této práci mohli věnovat, musí absolvovat kurz Outreach in Schools.
Všechny popularizační a komunikační aktivity zajišťuje asi desetičlenný tým profesionálů. Mají na starost vývoj a metodiku vzdělávacích programů, komunikaci se základními a středními školami a personální zajištění každodenní činnosti laboratoře.
Kdo připravuje programy laboratoře a jak je to náročné?
Doktorandi a vědci mohou vymyslet a připravit svůj vlastní program. Sama jsem připravovala tři programy a každý z nich mě stál týden práce. Musela jsem ho testovat několikrát, než jsem vše vyladila, zkonzultovala, vyzkoušela. Profesionálové z Outreach Office s vývojem nového programu pomáhají a dávají zpětnou vazbu při přípravě. Následně se program doladí v ostrém provozu.
Nejčastěji ale člověk vede program, který už je připravený a doladěný. Dostane instrukce, metodické materiály a podrobný harmonogram. K ruce má také teoretické podklady, aby si připomněl, jak zkoumaný jev funguje. Materiál pro experimenty nachystá technička laboratoře, vedoucí si jej pak rozmístí v laboratoři tak, jak mu to vyhovuje. Velká pozornost se věnuje omezování rizik. Každý experiment má seznam potenciálních nebezpečí a opatření, která mají rizika zmírnit.
Vedoucí obvykle uvádí program opakovaně, takže si ho postupně vypiluje tak, aby mu co nejlépe fungoval. Na místě mu pomáhají mentoři. Ti se s průběhem dne seznamují až daný den ráno, mají na to zhruba hodinu před příchodem studentů. Spolu s vedoucím si program nastudují, projdou si pracovní listy. Na místě je jejich úkolem pomáhat účastníkům, aby se v programu dobře orientovali a rozuměli tomu, co se zrovna děje.
Kolik času žáci v laboratoři stráví skutečným experimentováním?
Personál přichází na místo v 8.30, zhruba hodinu a půl má na vlastní seznámení s programem a nachystání experimentů. V 10 přijdou žáci se svými učiteli, proběhne úvod, seznámení s pravidly laboratorní práce. Zhruba čtvrt hodiny je na prezentaci a krátkou přednášku. Vedoucí programu seznamuje žáky s tím, na čem se bude pracovat. Pak už se žáci věnují experimentům, důležité je, aby si toho co nejvíce osahali a sami vyzkoušeli. Na každém stole je jiný experiment, malé skupinky žáků se na nich postupně vystřídají. Po obědové pauze je to stejné – krátký úvod a následně práce ve skupinách. Končí se kolem 16. hodiny, tým lektorů potom musí dát laborku do pořádku.
Co ses při uvádění programů naučila a čím tě účastníci překvapili, ať už příjemně nebo nepříjemně?
Zjistila jsem, že nemá smysl před žáky stát a něco jim povídat. To nefunguje. Chce to kratší aktivity a střídat děti na stanovištích. Chodit za nimi k pracovním stolům a povídat si s nimi. Důležité je, aby se něco dělo a aby se co nejdřív každý zapojil. Překvapilo mě, že jsem často vůbec neodhadla, co bude děti bavit. Vnímají to jinak a oceňovaly obvykle něco jiného, než jsem předpokládala.
(Ilustrační fotka není z Reach Out Lab, ale z Úžasného divadla fyziky, se kterým jsme nachystali kurz Experiment v popularizaci. 🙂
