Vyprávění jako komunikační kouzlo: aktivizuje, propojuje, burcuje

Otevíráme vypravěčskou dílnu s Martinem Hakem. Vyprávění příběhů totiž není jen jiný způsob, jak předávat informace. Je to spíš něco jako kouzlo:

  • díky příběhu informace nejen slyšíme, ale prožíváme a pociťujeme,
  • aktivuje se víc oblastí mozku než při prostém poslouchání výkladu,
  • příběh tvoří v hlavě obrazy ➡️ zapojujeme emoce ➡️ mnohem víc si pamatujeme,
  • narozdíl od výkladu příběhy nás aktivizují, chceme se zvednout a něco udělat,
  • produkuje se dopamin a oxytocin v hlavách posluchačů. Souzníme spolu, jsme na sebe napojení, jsme ochotnější pomáhat.

Když už máme příležitost komunikovat, měli bychom ji chytit za pačesy. Vybrat to nejdůležitější a naservírovat to lidem co nejjasnějším a nejjednodušším způsobem. 

Je to pravda? 

Je to pravda. Ale někdy se vyplatí dát si práci i s formou, nejen s obsahem. Souhrn fakt je fajn, ale naše mozky fakta snadno vypínají, ignorují. Nakonec, asi si to všichni pamatujeme ze školy. Výklad nejen že se dá ignorovat. Naopak je velmi obtížné být delší dobu na příjmu, a to i když chceme. Jakmile však učitel začne něčím osobním a nebo použije příběh, naši pozornost přitáhne zpět. 

„Moje žena se rozhodla, že se naučí nazpaměť celý Máchův Máj,“ povídal tuhle (tuhle = v roce 1993) náš češtinář. 

Příběhy mají emoční rovinu a my posluchači na ně odpovídáme svými emocemi (Cože? Máj nazpaměť? Vždyť to nejde ani učíst!)

A to znamená minimálně dvě věci

  • náš mozek se aktivizuje, z vandrování po světě se vrátí do tady a teď a my takzvaně dáváme pozor, 
  • na co emočně reagujeme, to si líp pamatujeme. 

Příběh ulehčuje pochopení a zapamatování, protože je řetězem událostí

  • dáváme si věci do souvislostí, fakta se k sobě začínají nějak vztahovat – jednak se to líp pamatuje a jednak to dává smysl. Nebo obráceně, dává to smysl, a proto se to líp pamatuje. 

Příběh je konkrétní. Výklad obecný

  • Konkrétní věci si umíme představit. Parta kamarádů se představuje docela dobře, zatímco vrstevnická komunita dost blbě. A jestliže si dobře představujeme, jestliže nám hlava při poslechu vyprávění „kreslí“ příběhy, má to na nás úplně jiný vliv než když slyšíme bez zapojení obrazotvornosti. 
  • najednou jsme ne jen posluchači, ale spolutvůrci, ta fantazie okolo mluveného slova, žo už jsme my, 
  • zapojuje se více oblastí mozku, příběh vnímáme jakoby smysly (na vlastní oči, na vlastní kůži, jakkoli stále ve své hlavě).