Útěky z Československa

Baví mě, jak mě iPhone pochválí, když si pět minut čtu. Pak si čtu třeba ještě čtyři hodiny, ale to už ho nezajímá. Další pochvalu udělí až druhý den za nových pět minut. 

Já bych ale spíš potřebovala appku, která by mě chválila, že s knihou umím po hodině seknout a jít dělat jiné užitečné věci. 

Aktuálně čtu Konec velkých prázdnin. Kohouta jsem dosud až na jednu výjimku (Nápady svaté Kláry) ignorovala, ale tohle mě vzalo. Sice je to z polovičky kniha o pichu, ale z té druhé polovičky je to pro mě zajímavé doplnění informace o tom, jak to vlastně vypadalo, když se člověk rozhodl emigrovat z osmdesátkového Československa. 

Knihu jsem si stáhla z webu Městské knihovny v Praze, děkuji 🙂 

A pohnutkou, proč jsem si ji vybrala, byl hovor, který jsem vedla s jedním šedesátníkem z naší obce před týdnem. Zaujal mě už dřív tím, jak skvěle jezdí na in-line bruslích. Jinak jsem o něm nevěděla nic. Představte si, že mluvíte s takovým týpkem, co vypadá, že ze vsi nikdy nevytáhl paty. A ono se ukáže, že v pětadvaceti zdrhnul přes Jugoslávii do Rakouska, odtamtud putoval do Texasu, kde rozvážel jídlo v blázinci,  a nakonec žil dvacet let v New Yorku. Měl tam krámek. A vrátil se před pár lety do rodné obce. 

A poněvadž jeho vyprávění mě fakt bavilo („První pokus o překročení hranice Jugoslávie-Rakousko nebyl úspěšný, ale ten druhý ano.“ „Tak to jste měli napodruhé štěstí!“ „Hlavně jsme napodruhé už nebyli ožralí jak dogy.“), tak jsem to s Kohoutem zkusila. 

Je to dobré čtení. Několik emigrantských příběhů naráz, chartistka, voják základní služby, političtí, ekonomičtí, umělci, doktoři, řemeslníci i vyčůránci. Zmizí z „milovaného“ husákovského Československa (1983) různými způsoby, ale tábor v Dolních Rakousích je pak svede dohromady a jejich příběhy se všelijak prolnou a ještě se dovíme mnoho o jejich životech před odchodem a jejich vnitřních světech. Dokonce dojde i na psychologický vývoj postav 🙂 

Při čtení jedné dramatičtější pasáže jsem si uvědomila, že Česká telka natočila v 90. letech podle tohoto románu seriál. Ale ta devadesátková tv produkce, mně se na to nějak už nechce koukat. Raději knihu.

Kdybych byla autorova paní učitelka, řekla bych mu, že trochu odflákl závěr. Ať od rozehraných a uvěřitelných příběhů tak rychle neutíká. Je to trochu utínačka, a je to škoda, zvláště v porovnání s tím, jak moc se někdy ráchá v minulosti postav. Městskou knihovnu v Praze bych požádala, jestli nechce vymyslet způsob, jak v elektronických knihách reportovat překlepy. Je jich tam dosti, a když už jsem je objevila, ráda bych přispěla k jejich odstranění. 

Knihu doporučuji.