by Náš vnitřní autopilot řídí náš život daleko víc, než si připouštíme. Chtěli bychom být racionálními bytostmi a rozhodovat se rozumně, ale rozhodují „za nás“ emoce a návyky. Dobře, to už jsme slyšeli. Dá se to nějak využít v profesionální komunikaci?
Poslouchala jsem další díl podcastu Hidden Brain (zatím jediný podcast, který sleduju roky soustavně). Jmenuje se A Creature of Habit. Moderátor si v něm povídá s psycholožkou Wendy Wood, která zkoumá, jak fungují návyky a jak moc jsou pro nás každodenně důležité.
Nemohu přitom nevzpomenout další zásadní knihy o návycích, které jsem četla – před dvaceti lety 7 návyků a před rokem Atomové návyky. Obojí je cenné čtení. To první je více o hodnotách a dlouhodobých cílech, to druhé spíše technicistní čtení o tom, jak proces uvykání na nový návyk usnadnit a zvládnout.
Wendy Wood zkoumá návyky zase z trošku jiného úhlu. Vzpomíná třeba na kampaň, která měla před dvaceti lety v Kalifornii naučit lidi jíst víc ovoce a zeleniny (5 A Day). Kampaň byla úspěšná. Po jejím skončení se razantně zvýšil počet lidí, kteří věděli, že mají jíst víc ovoce a zeleniny. Ovšem počet lidí, kteří skutečně zeleninu ve zvýšeném objemu jedli, zůstal úplně stejný :))) (Nemohu přitom nepomyslet na zpackaný začátek vládní „kampaně“ k očkování – proč to nedělal někdo kompetentní, kdo komunikaci rozumí? Já vím, zbytečné otázky.)
Podobně Wendy Wood připomíná také kampaně proti kouření. Lidé už minimálně od 60. let věděli a opakovaně se dovídali, že kouření škodí zdraví. A velice. Ale spotřeba cigaret stále stoupala. A to až do doby, kdy přestalo být možné zapálit si v kanceláři, v letadle a restauraci, a kdy zmizely cigaretové automaty z ulic a samoobsluh.
Co je za tím? Wendy Wood říká, že chceme-li se zbavit nějakého návyku, musíme si cestu k němu razantně ztížit. Zapálit si v kanceláři bylo snadné. Ale vylézt z kanclu na chodbu, dojít k výtahu, sjet do přízemi a stát na mraze tak snadné není. Proto si to tu a tam raději odřekneme.
Chceme-li naopak nějaký návyk vybudovat, je třeba buď zvyšit jeho zábavnost a nebo snížit náročnost překážek na cestě k němu. Ideálně obojí. A eliminovat mentální úsilí, rozmýšlení, kdy, co a jak vlastně chci udělat.
Takže chci-li pravidelně cvičit na bicí, je třeba je mít soupravu postavenou, paličky po ruce, stojánek s notami nachystaný = snižuji překážky.
Zároveň mohu zvýšit zábavnost a třeba se i nějak odměnit. To může být třeba to, že si za rozcvičení nepříjemné etudy zahraju oblíbenou písničku, ale také že si vyplním okénko modrého života nebo si třeba k cvičení či hned po něm uvařím svůj oblíbený čaj.
Abych eliminovala riziko, že žádoucí činnost z nějakého důvodu odložím, je dobré mít jasný moment, spouštěč, kdy se do věci pustím. Dobré je navázat návyk na nějaký jiný, který už se „dělá sám“. Budu cvičit každý den hned po snídani. Budu cvičit hned, jak si vyčistím zuby. Budu cvičit, jak dorazím z práce. Tím eliminuji rozhodování, do kterého by vstupovaly aktuální emoce (nechce se, únava, ještě musím cosi) a posunu své cvičení k automatismu, tedy návyku.
O návycích toho jako lidstvo už dosti víme, ale i tak je pro nás nesnadné si nějaký nový žádoucí osvojit nebo se zbavit nežádoucícho. O tom něco vím 🙂 Každopádně se mi líbí, že to někdo promyšleně zkoumá – některé popisované experimenty jsou fakt cool, třeba ten s popcornem. Poslechněte si Shankara a Wendy, je to špičková popularizační novinařina, která hovoří o složitých pochodech v našich hlavách velmi srozumitelným jazykem.
Co z toho vytěžit pro práci PR profesionála?
- při přípravě komunikační strategie je třeba si dobře odpovědět na otázku, co je mým cílem. Na PR Akademiích se strategiemi zabýváme a pokládáme si tyto otázky: co si moje hlavní cílová skupina (CS) myslí (o mé organizaci, či mé agendě) dnes? Co si přejeme, aby si myslela? Co chceme, aby udělala?
- nezapomenout přitom, že:
- mezi myslet si a udělat (vědět, že mám jíst zeleninu, a jíst zeleninu) je velký rozdíl. Stačí nám, když si bude moje CS myslet, že jsme užitečná organizace? Nebo potřebujeme dobrovolnickou pomoc, finanční příspěvek, sdílení našeho článku?
- jestliže už víme, co chceme, aby CS udělala: jaké sdělení, jaká informace či emoce s mou CS pohne směrem k akci? To chce seriózní zamyšlení a nejlépe i výzkum (třeba formou strukturovaného rozhovoru, což není nic nákladného a nedosažitelného),
- je akce, kterou po lidech chceme, jednorázová změna chování (jděte se očkovat!) nebo dlouhodobá záležitost (dobrovolničte u nás!)?
- lidem je třeba říct polopatě, co se po nich chce. Čili ne očkování je výborné, ale běžte a zaregistrujte se na nejbližší očkovací termín…
